POHLED Z OKNA V ČERNOBYLU

Nějakého dubna roku 1986 vylil Ukrajinec hrnek kávy na ovládací pult v jaderné elektrárně v Černobylu poblíž Kyjeva a následky jednání a činu tohoto člověka odnesly desetitisíce lidí. Způsobil výbuch reaktoru. Jen si přestavte žít v tom socialistickém světě, žít v železobetonovém krychlovém panelovém domě, který víc strohý být ani nemůže. Všichni žijí stejně. Nikdo nikomu nic nezávidí. Ó, jak nudný to život. Není divu, že pak vymýšlejí lidé hlouposti, když se nudí.

Už máte tu smůlu a bydlíte v jednom z těch domů v ten osudný den. Ráno se podíváte z okna svého domu, a večer už vám tečou slzy po lícních kostech až do pusy a v ten moment okusíte slanou chuť jako od moře, to je ten okamžik, kdy nás voda opět pohltí. Zrodili jsme se ve vodě již dávno a teď v ní spočineme. Kdo vám teď pomůže? Volat o pomoc můžete do prázdna, nebo si můžete vzít život a netrápit se. Už nikdy se sem nevrátíte, protože to neviditelné světlo by vám všechno vzalo. Chcete-li žít, nevracejte se, ale zase na druhou stranu budete trpět jinde, ale žít.

Vaše vzpomínky vám nikdo nevezme a někdy jsou tak silné, že ovlivňují jednání. Jednou se chcete vrátit, a poté zase ne, ale pak se rozhodnete, že to uděláte – vrátíte se domů tam, kam patříte. I přes všechny ty zákazy se tam dostanete. Jedete autem. Z okna vidíte vzpomínky tak živé, že nevidíte krutou realitu, a pak už je to tu, procitnete. Vidíte rezavo a děsivo, stromy už se vzdaly svých listů, nikde ale nevidíte barvy, které máte rádi. Ruské kolo podlehlo korozi. Rez ho požírá, pak jen vítr zafouká a kolo je pryč. Ani do šrotu se nehodí. Projíždíte městem duchů. Ne! Ani duchové tu nestraší. Zahlédnete svůj „panelák“. Nic neříká. Nenaříká, že mu chybíte. Stal se jen skořápkou, ale i vaječná skořápka dává víru života. Nesmíte se zastavit, nebo vás lapne rez a to neviditelné světlo a vše vám vezme. Ano, i vy můžete zreznout! Zeď se drolí a za chvíli už tu nikdy nebude stát. Kdysi místo života, teď to však nemůže být ani hřbitov. Kam utekla všechna zvířata?! Rybám narostly nohy, jelenům chapadla a stromům oči. Tak toto vás odrovnalo. Už to nevydržíte. Musíte pryč! Odjeli jste a už se nikdy nechcete vrátit. Neviditelné světlo vás spatřilo a vy z toho zvracíte.

Mrtvější město neznám. Kdybyste se stali zvířaty, úplně obyčejně byste zapomněli. Avšak my jsme se narodili jako lidé. A to je ta smůla. Umíme cítit. Nesmíme to přehánět!

A.A. Needle 9.A